Krásný večer, přeji, hned ze začátku bych se chtěla přiznat. Jsem
zbabělec. Konfrontace s lidmi mně neskutečně stresují, proto pokud mám tu
možnost čelit svým chybám či se jim zkusit nějak vyhnout, nehledě na ony
rozsáhlé popáleniny, které mi toto jednání přivodilo v minulosti,
stejně si s největší pravděpodobností zvolím útěk, přestože vím,
že mně onen vtíravý pocit viny stejně dostihne a bude mně mučit mnohem
déle, než by trvalo se svým chybám postavit. Jeden takový problém jsem
řešila donedávna… přesněji do včerejšího dne. Abych to shrnula, byla
jsem součástí jedné textové rpg skupiny, než mi vesmír umožnil potkat se
s člověkem, kterého mé srdce hledalo už velmi dlouho. Zároveň se v mém
životě děly všemožné změny, některé pro mého pohodlného ducha
příjemné, některé ne tak úplně. Došlo to do stadia, když jsem se
rozhodla tuto skupinu opustit, slíbila jsem, že všechny hry řádně
ukončím, že zůstanu v kontaktu, poděkovala jsem za vše, co mi naše
online přátelství dalo a rozloužila se. Čas náhle začal utíkat až
příliš rychle. Raději jsem ho trávila příjemnějšími věcmi, než
odepisováním na hry, které ho vždy zabraly až příliš. Ony slíbené dva
týdny se změnily v měsíc, měsíc ve dva a tak dále. Pocit viny mně
kousal do pat téměř každý den, neustále se mně snažil dohnat ke
zodpovědnosti a férové cestě, po které se v životě snažím jít. A tak
snadné, jak se mohlo zdát prostě se přihlásit, omluvit se a nějak situaci
vyřešit, strach z konfrontace, z toho, co mi řeknou, z toho, jak provinile
se budu cítit, každým dnem narůstal, až pro mně bylo nemyslitelné vůbec
otevřít zprávy od mých přátel, abych si přečetla, co mi napsali. Ať už
se to zdálo jako povzbudivé zprávy, v duchu jsem za každým pěkným slovem
viděla výčitku, tudíž jsem zprávy všech ignorovala a celou minulost se
snažila vytěsnit. Nepovedlo se. Nelze utíkat před problémy. A už vůbec
nelze utíkat dlouho, pokud jsou zahrnuti lidé, na kterým vám záleží.
Vystupovat ze skrýše své komfortní zóny, čelit zkouškám, které vám
život připraví, o tom je žít, protože jedině tehdy si člověk
uvědomí, jak odlišný pocit je žít a jenom přežívat. Uplynuly čtyři
celé měsíce od doby, co jsem přestala komunikovat, a ke konci nebylo dne,
kdy bych nemusela svádět vysilující boj se svou vinou. Vím, může to znít
malicherně, ale i drobné věci dokáží z dravé šelmy udělat
vystrašené kotě. Nakonec jsem však opět dostala šanci rozhodnout se
správně. Drobný slet událostí, kde při jediném kroku jinak bych nejspíš
doteď utíkala ve strachu se zastavit. Potkala jsem člověka, který mi
z první ruky představil firmu Bewit. Společně s ním jsem se zúčastnila
úterní prohlídky, kde jsem se také setkala s Confession. Chvíli jsme se
s oním člověkem bavili o významu tohoto slova a významu této směsi
v jeho životě. Ovšem nebylo to ani potřeba. Sotva se mi tato směs
esenciálních olejů dostala do ruky, věděla jsem, že právě tohle jsem
měla najít. Presně tehdy na onom místě. Onen člověk, kterého pro sebe
nazývám přítelem, mi namazal trochu na vnitřní stranu obou zápěstí.
Okamžitě po přičichnutí jsem byla pohlcená příjemnou, avšak lehce
zvláštní vůní. Ale nebylo to o tom, že jen ´voněla krásně´ ne, bylo
to o tom pocitu, který ve mně ona vůně vyvolávala. Jemné ujištění, že
při čelení svým chybám nejsem sama. Pocit stejný, jako pokaždé, co si
uvědomím, že jsem na správné cestě. Na té, po které mám jít. Ten
večer jsem však vlezla po příchodu z prohlídky do sprchy a ulehla ke
spánku. Stále jsem se necítila na řešení svých problémů, byť jsem se
díky oné zkušenosti cítila o něco statečnější. Ten pravý zázrak
však nastal až ráno. Abyste to pochopili, jsem spáč a potřebuju alespoň
8 hodin, jinak den nezvládám bez usínání. To ráno jsem se však vzbudila
sama, lehce po 2 hodině raní. Potřebovala jsem na záchod a běžně bych
vykonala potřebu a šla dále spát, tentokrát jsem se však rozhodla pro
pravý opak. Přičichla jsem k zápěstí a k mému údivu byla vůně oné
směsi i přes včerejší dlouhou sprchu stále stejně silná, jako v tu
chvíli, kdy jsem si k ní přičichla poprvé. Chvíli jsem zůstala
zabořená s nosem na své kůži a jen vnímala onen pocit, který mně
pohlcoval stejně jako den předchozí. A netrvalo dlouho a já se konečně
rozhodla zkoncovat s útěkem a postavit se svému strachu čelem. Sedla jsem
k počítači, připojila se do skupiny a začala úpřímně ze srdce psát
svou omluvu kolektivu, který mi dal domov, když jsem ho potřebovala. Jako by
mi ze srdce spadl kámen. Ale neklepala jem se, cítila jsem se v bezpečí.
Pocit provinění jako by nebyl schopný se ke mně víc dostat. Večer jsem se
pak tedy přihlásila podruhé, abych konečně zodpovědně sklidila to, co
jsem zasela. Nečekala jsem odpuštění za své chování, ale má omluva byla
upřímná. Přesto jsem však v duchu věděla, že jsem minula člověka,
kterému jsem svým chováním ublížila nejvíc. Avšak byla to už věc,
kterou jsem byla schopná nějakým způsobem utišit. A právě zde
přichází ta magická část. Tedy… věřím, že může mít prosté
logické vysvětlení, avšak já ji jako magickou vnímám. Když jsem si
totiž v noci před spánkem přičichla k zápěstím, ona vůně stále
přetrvávala. Nebyla už ani zdaleka tak silná, jako ráno, ale byla stále
tam. A právě v té chvíli jsem plně pochopila, proč tomu tak bylo a jakou
komunikaci se se mnou tento lék snažil vést. Otevřela jsem mobil a na
messengeru stále svítila ona červená ikonka s nepřečtenou zprávou. Byla
to ta osoba, jíž jsem ublížila nejvíc a jejíž zprávy jsem stále neměla
odvahu si přečíst. Zhluboka jsem se nadechla, ale jakmile jsem klikla na
její ikonku, zjistila jsem, že ten den všechny nepřečtené zprávy
smazala… Upřímně netuším, zda se mně tím vesmír rozhodl chránit či
zda mi tím chtěl udělit lekci. To, co ve zprávách bylo obsaženo, již
nejspíš nikdy nezjistím. Ale cítím se v míru sama se sebou a vším, co
jsem svým chováním napáchala. Došla jsem k pokání, konečně jsem byla
schopná se omluvit, po čemž jsem celou tu dobu toužila, zalepila jsem
trhliny v přátelstvích, která se rozhodla zůstat, a rozloučila se
s těmi, pro které to byl již konec. A v oné chvíli, kdy jsem opět
odložila mobil a přičichla si k zápěstím, vůně byla pryč. Její
esence, jako by byla jen pouhou vzpomínkou z předchozího dne. Čichala jsem,
co to dalo, ale cítila jsem už jen vůni svého těla. A já věděla, že
právě tehdy, v oné chvíli, jsem uzavřela jednu kapitolu svého života
tak, jak to mělo být. Confession mně navedlo opět na správnou cestu. Když
jsem měla oči zalepené strachem, jemnými náznaky mi ukázalo cestu ven, ne
skrz oči, ale skrz ducha. Neříkám, že tak, jak tato látka pomohla mi,
stejným způsobem pomůže i vám, koneckonců každý jsme jiný,
potřebujeme jiný přístup a jinak vnímáme náznaky kudy kam jít. Věřte
však, když pokorně požádáte, vždy vám bude dáno, možná jinak, než
byste čekali, ale bude. A možná, že někdy to, co chceme, není to, co
skutečně potřebujeme. Proto se snažme mít oči zavřené a lépe vnímat
svět kolem nás. Děkuji rodině Bewit a děkuji Confession, že mně naučili
stavět se svým problémům zpříma. Opravdu moc to pro mně znamená.
S přáním krásného zbytku dne a především hodně zdraví a štěstí do
roku tohoto i příštích, Keirou